Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tábory, výpravy a ostatní akce

Puťák Slovinsko - Karavanky

1.DEN

Po krátkém pobíhání Lineckým nádražím se dostáváme na poslední chvíli do vlaku, který nás doveze až do Villachu. Cestou se kocháme alpskými vrcholky a řekami. Ve snaze vylepšit atmosféru ve vydýchaném rychlíku se Grizzly snaží otevřít okýnko. Za nouzové otvírání zatáhl naštěstí jen trochu, takže se jen drobet odlepilo těsnění. Ve Villachu jsou ještě drobné dostihy při kupování lístku, ale nakonec to stíháme s dvouminutovou rezervou. Vystupujeme ve Finkensteinu a dáváme si několik kilometrů na ostrém slunci zpestřených sběrem malin. Po drobné dezorientaci a neúmyslném odbočení z rakouské značky konečně docházíme k potoku. Tady si užíváme osvěžující koupel v křišťálově čisté horské vodě. Času máme ještě spoustu, takže míříme do hor proti proudu potoka. Zastavuje nás až patnáctimetrový vodopád, který musíme obejít trochu oklikou. Spíme u bývalého mlýna a dáváme si ještě večerní koupel v tůni.

2.DEN

Dnešek je ve znamení náročného stoupání. Cestu naštěstí obklopují spousty lesních jahod. Přes pastviny s krávami a kus rovinky po vrstevnici míříme k závěrečnému výstupu na hřeben, který vede skoro celý přes rozpálené lesní paseky. Na Blekovu planinu se dostáváme značně upocení a po chvilce si dáváme zaslouženou pauzu. Při vystoupání nad hranici lesa si užíváme první výhledy na blízké kopce schované za drobným oparem. K večeru sestupujeme na nedalekou planinu, kde narážíme na sviště, kteří hlídkují u nor. Kousek pod nimi rozbíjíme tábor a jdu hledat vodu. Po čtvrthodinovém sestupu se dostávám konečně k potoku, který je o 200 metrů níže. Večer si ještě dáváme s Tomem prodíračku klečí na vrchol nad námi, protože nemá signál a musí se každý večer hlásit. Kouzelnou atmosféru dolaďuje ještě výhled na Julské Alpy a v noci štěkající srnci.

3.DEN

Vyrážíme brzy, abychom stihli vylézt na Kepu před největším vedrem. Po dvou hodinách je celkem jasné, že by to vyšlo přesně do toho největšího vedra a navíc to vypadá na cestu sutí. Nakonec je vedoucí oddílu násilně přehlasován 4:1 a volíme elegantní obchvat podél potoků. Při sestupu pozorujeme že v nižších polohách Karavanek jsou zajímavé vrstevnaté vápence, ve kterých se tvoří pěkné vodopády. Kolem poledne kempíme pod vrbami na oblázkové pláži a čerpáme síly na výstup do sedla. Míříme po cestě, která je v mapě čárkovaná. Na té se bohužel podepsal zub času mnohými sesuvy, a tak míříme vzhůru divokým kaňonem říčky Jarce. Po cestě ještě pozorujeme kamzíka, který před námi obratně uniká drolící se stěnou. I přes vyzývavé tůně pokračujeme stále dál dokud nás nezastaví trojitý vodopád. Odsud naštěstí stoupá nahoru stará cestička, po které se dostáváme až na lesnickou cestu obcházející kopec. Tady nacházíme medvědí stopy a zjišťujeme, že medvěd hnědý v Alpách ještě nevyhynul. Po krpálu do sedla sestupujeme opět po bývalé stezce, která se během let přetvořila v kamzičí chodníčky. Po krátkém průzkumu jsem konečně našel cestu k potoku s borůvkovou plantáží. Následuje ještě sestup kaňonem přes dva menší vodopády a dostáváme se k velkému potoku, kde již únavou sotva pleteme nohama a dáváme si vyvalovačku s večeří na pláži.

4.DEN

Dnes chrníme až do osmi a po ranním vylehávání nás čeká opět slušný kopec k prameni Koritec. Odsud jdeme kousek po relativí rovince a pak si dáváme stoupání na Dovšku Babu, které zpříjemňuje čerstvý vítr. Pokračujeme dále po hřebeni a drobet připálení sestupujeme do údolí k potoku, kde rozbíjíme tábor. Zrovna, když se pouštíme do vaření, nás přijdou prozkoumat krávy. Zdánlivě nevinná situace se mění v boj o potravu. Tomáš s Majdou chybně zvolili ústupovou taktiku, a tak už se krávy pouští do připravované večeře. Snažíme se přemístit věci do svahu mezi balvany, kde je relativní bezpečí. Naštěstí si krávy nechávají vyndávat věci z huby, a tak beru do ruky jednu oslintanou věc za druhou. Jedné krávě vytahuji z pusy dokonce i plachtu, další provázek nebo kuskus, který byl naštěstí ve dvou pytlících. Nakonec padli za oběť Tomovo sůl, cukr, připravovaná večeře, chleba a Grizzlyho večeře na zbytek puťáku. Největší atrakcí byly Tomášovo pantofle, které oslintalo snad šest krav. Po přesunu na bezpečné místo již uleháme, a přes nezvykle teplou noc spíme překvapivě docela dobře.

5.DEN

Ráno sestupujeme do Jesenice a nakupujeme v Mercatoru. Kousek se vezeme vlakem a vystupujeme v Žirovnici, odkud za hrozného vedra (skoro 40 °C) jdeme směrem na Stol okolo říčky Závršnice. Cestou vidíme ještě štírka a Vojtu bodne vosa potom co šlápne do vosího hnízda. Po pár kilometrech nás stíhá bouřka, takže stavíme provizorní přístřešek a čekáme až přejde. Postupujeme nahoru mlžným lesem a sbíráme po cestě bylinky. Mimo jiné mátu, oregáno, šalvěj a cibuločesnek. Večer kempíme na planině u chaty Zelenice, kde je voda. Ještě než se do údolí vplížila tma, přichází další bouřka, při které zjišťujeme, že do našeho přístřešku neteče voda jen z jedné strany. Majda s Tomem spí na verandě, takže mají vystaráno, ale my se v pauze, kdy bouřka odešla snažíme vylepšit konstrukci. Při další bouři, která je ještě silnější pod námi opět teče voda, a tak necháváme celý přístřešek Grizzlymu a dekujeme se do nedalekého opuštěného kravína. Tady stavíme na krovu lůžko z fošen, které jsou nejméně podělané od krav. Za večer a noc jsem napočítal sedm bouřek a to mě možná všechny neprobraly.

6.DEN

Vydáváme se opět vstříc nejvyšší hoře Karavanek mlžným výstupem. Postupujeme od východu kotlem plným obřích balvanů. Občas se z mlhy vynořují okolní štíty. Čím výš se dostáváme, tím více je vidět co nás čeká. Po náročném výstupu kamenným polem se dostáváme na travnatou planinu na Stolu, kde se pasou ovce. Kousek pod vrcholem se v sutisku nachází studánka, která má opravdu ledovou vodu(tipuji na 3°C). Odsud už jdeme téměř po rovině a pozorujeme jak se přetlačuje Slovinská mlha s Rakouským větrem, který nám otevírá pěkné výhledy. Večer kempíme na drobné krasové planině mezi klečí v nějakých 1700 metrech a užíváme si večeři za zapadajícího slunce na skalním útesu prudce spadajícím do údolí Drávy.

7.DEN

Po chladné noci se probouzíme do ještě studenějšího rána s námrazou. Vstávám obvykle jako první a běžím se podívat na východ slunce, abych se zahřál. Během nějakých čtyřiceti hodin se nám teplota proměnila cca o 40 °C, takže aklimatizace byla celkem krutá. Ráno pokračujeme po hřebeni s krásnými výhledy na všechny strany. Při nekonečném výstupu na Golicu zjišťuji, že má Grizzly asi horečku, takže pokračujeme volnějším tempem. Dorážíme do sedla, kde se rozdělujeme na dvě skupiny. Protože skupina č.jedna je vysílená a už nechce stoupat míří přímo dolů. Vojta zase nechce klouzat příkrým svahem po bukovém listí, a tak stoupáme do sedla Rožca, které je ještě o necelých 200 metrů výš a sestupujeme po značce. Kempíme u potoka nad Rosenbachem, na měkké matraci z bukového listí.

8.DEN

Zbývá nám ještě celý den a před námi je už jen asi šest kilometrů, takže se válíme u potoka. Koupání střídá opalování a spánek. Když pominou největší vedra sestupujeme na kraj vesnice, kde na plošině nad potokem stavíme přístřešky proti přicházející bouři. Majda s Tomem nedbají našeho varování blížícího se slejváku a jdou se ještě koupat. Přístřešek rozšiřujeme ještě o pončo, ale stejně se k nám skoro nevejdou. Tomáš ještě pobíhá venku ve spoďárech a upevňuje svoji plachtu, abychom se mohli trochu natáhnout.

9.DEN

Po drobet stísněné noci balíme a jdeme do Rosenbachu na nádraží, odkud se vezeme do Villachu, Salcburku a následně Railjetem 200 km/h do Lince. Tady musíme dvě hoďky čekat na poviný vlak, protože máme včasnou jízdenku, a už se vezeme po rozpálených kolejích zpět do své domoviny.

Výprava Klatovsko

Vystupujeme ve Švihově a míříme vstříc zalesněným kopečkům. Před výstupem na Bělýšov se ještě občerstvujeme třešněmi ze staré aleje. Dále pokračujeme na Chlumskou a hřeben Řičeje. Sluníčko už prokukuje mezi mraky a tak si dáváme sváču na skalce. Všude je spousta obřích slimáků černé a oranžové barvy.

Jdeme směrem na Chudenice a cestou opět využíváme starého sadu se skvělými třešněmi. Po průchodu alejí směrem k americké zahradě začíná celkem slušný slejvák. Ani jsme nedočetli naučnou tabuli a už se míříme schovat do blízkého altánu.

Po dešti nás čeká chvilka azura v americké zahradě. Zkoumáme všechny možné dřeviny a opájíme se vůní rozkvetlých keřů. Dominantou celého arboreta je ohromná douglaska s větvemi až na zem.

Po chvilce kochání už jsme opět na cestě a míříme naproti hrozivě vypadající bouři. Ta nás stíhá při další pauze, ale vypadne z ní jenom pár krup. Už jen kousek do kopečka a jsme na zřícenině Ruchomperku, ze které zbyly už jen příkopy.

Vody už příliš nemáme, a tak využíváme studny poblíž hájovny. Pumpa pravděpodobně není příliš používaná, protože voda chutná i vypadá velmi železitě. Večer trávíme pod Suchou horou s výhledem na Koráb u praskajícího ohníčku.

Opět zjišťujeme, že předpověď počasí není přesná ani na  dva dni, když máme neděli celkem zamračenou s drobným mrholením. Cestou do Modlína nabíráme ještě vodu, protože ta rezatá není žádný zázrak. V Modlíně se nám naskytuje optický klam ovcí a plotu. Ani po důkladném pozorování se neshodneme jestli jsou za či před plotem.

Dále pokračujeme na dobrou vodu, kde je také pramen, ale na mě a Vojtu je kaple příliš ponurá, takže na ochutnávání ani nemáme náladu. Odsud již jdeme k Pocinovickému jezírku, kde měl náš oddíl v historii dva tábory.

Za drobného mrholení směřujeme do Nýrska na nádraží, kde máme ještě dvacet minut času. Vedle nás se porvou dva psi a jeden z nich nepěkně krvácí z nohy. Grizzly poskytuje svoje archivní obvazy. Nejspíš z únavy a z předešlé krvavé scény se Vojtovi udělá mdle. Já už sem ve vlaku, když ho Grizzly přivádí. Vojta nezvládá schůdky a padá na zem. Ke mně přilítne jeho batoh, a pak už ho táhnu do vlaku. Drobet se probírá, a tak s ním doklopýtám do kupíčka, kde přichází k sobě, když mu zvedám nohy nahoru. Od té doby co vstal z lavičky si skoro nic nepamatuje, ale už je v pohodě.

Po výpravě s dramatickým závěrem se jdeme dom a už se těšíme na puťák.

Autor: Martin; foto v albu.

Výprava Džbán

S ostatními se potkávám v Berouně a míříme do Rakovníka. Sešli jsme se v nezvykle silné sestavě sedmi lidí. Máme hodinku času a tak se jdeme podívat do historického centra. Nacházíme obchod zvaný Zlevněnka, který prodává prošlé potraviny. Nakupujeme nějaký perník z Německa a zjišťujeme, že je přes dva roky prošlý. Chutná ale skvěle, nejspíš je dobře vyzrálý.

V Lužné následuje ještě čekání na rychlík a už vystupujeme v Mutějovicích, přes které procházíme k prvnímu lesu, kde si v poledním vedru dáváme krátkou pauzu a přihráváme si lakroskou.

O pár hodin později už jdeme po hraně opukové stolové hory, ze které odbočujeme přes les k prameništím potoka. Máme kliku, je tu studánka. Voda má nahořklou opukovou chuť a mezi kameny u výtoku se pohybují blešivci.

Vaříme na ohýnku. Jeden kámen v ohništi ukázal z jakého důvodu se jmenuje opuka a svou explozí vystřelil i kus uhlíků.

Ráno se ještě motáme v lese s trochou oparu z deště, který nám udělal svěží budíček, ale na Dřevíči je již dusno, které věští nějakou bouřku.

Přes několik vesnic a s občasnými výhledy na Středohoří se dostáváme až do Ročova, kde je  historická budova kláštera. V Solopyskách chytáme nenápadný mrak, ze kterého se vyklube pěkný slejvák. Schováváme se na nádraží a dáváme si sprchu pod okapem, který nestíhá pojmout vodu.

Večer to vypadá na další slejvák, a tak se rozhodujeme zůstat v altánu u zříceniny hradu Pravda. Na nádvoří a u hradního příkopu jsou krásné staré stromy. Obdivujeme také opukové klenby, které vydržely více jak půl tisíciletí.

Další den dopoledne míříme na Kounovské kamenné řady, které sloužily v době kamenné pravděpodobně jako kalendář. Odtud jdeme ke kapli Sv. Vojtěcha, kde má být pramen. Na místě však nacházíme jen prázdnou skruž. V nedalekém domku nás paní nechá nabrat vodu a dozvídáme se, že studánka byla obnovena evropskou dotací a voda tam je jen při oslavách a to dovezená.

Po prodíračce roklemi už celkem chvátáme na vlak, který už jen vidíme ujíždět, protože jsme přešli nádraží. Dáváme si dvě hoďky opalování a polehávání a míříme dom opět přes Rakovník.

Autor: Martin; foto v albu.

Výprava Novohradskými horami

Ranním vlakem vyrážíme směrem na Budějice a cestu nám zpříjemňuje úchvatný východ slunce. Z Budějic ještě kousek motorákem, a už jsme na místě. Míříme plus mínus přímou cestou na hranici.

I přes ranní mrazíky je louka drobet bažinatá a pole předehřáté prvními paprsky se nám lepí na podrážky. Brácha nachází krásný kámen, který má v různých vrstvách snad všechny odstíny růžové.

Po troše zmatené chůze do kopce nacházíme hranici, která zde kopíruje zajímavý potok. Dáváme se směrem na jih a divíme se rakouským smeťákům, které skrývají spoustu historických skleněných lahví, kravské lebky, děravé hrnce a bůhví co ještě. Přes podmáčenou louku a kolem cvičáku slézáme k Novohradskému potoku a kousek proti jeho proudu nacházíme, řekl bych, největší hraniční kámen v Čechách. Dáváme si obědovku  a zdoláváme tento nedobytně vyhlížející žulový valoun cestičkou, která nebyla ze předu vidět.

Hraniční pěšina se klikatí mezi borůvčím chvíli v Čechách, chvíli zase v Rakousku. Cestou nacházíme, bohužel již mrtvého srnce, který se zasekl parohem v krmelci a při snaze se vyprostit si nejspíš zlomil vaz.

Celkem dlouho jdeme do kopce a sněhu přibývá, každou chvíli už tam musíme být. Ještě pár schodů na vrcholovou skálu a stojíme na vyhlídkovém kopci Mendelsteinu, který přilákal při dobré viditelnosti celkem dost turistů.

Po nasátí rakouské atmosféry se vracíme opět na hranici, kde nás celkem překvapivě předjíždí „gang“ rakouských motorkářů ve středním věku na kroskách. U prameniště Hojná voda odbočujeme k potoku a po notné chvíli hledání nacházíme celkem krytý plac. Teplá večeře nám bodla a noříme se do spacáků, kde doháníme pracovní a školní spánkové deficity.

Ráno se probouzíme do drobného posněžávání a necháváme se i nadále vést hraničními kameny. V potocích se po ranních mrazech ještě drží rampouši blyštící se při vykukujícím slunci. Po pár hodinách si dáváme naučnou odbočku na Žofínský prales, který obcházíme po západní hranici. Překvapují nás staletí velikáni, kteří podlehli kůrovcovi . Jejich torza ještě stojí, nebo už je povalil vítr a hniloba. Pralesem se prodíráme až k asfaltové cestě, která nás dovádí zpět na hranici.

Tady opět jdeme po hraničním toku, který je lemovaný probouzejícími se devětsily. Ani mě nepřekvapuje Grizzlyho volba cesty největším křovím v okolí. Asi si chce užít trochu divočiny. Po toku se dostáváme až k Lužnici, kde nacházíme mezi kameny i odpad z bývalé sklárny. Po zajímavém přelézání už následuje krpál na nějakou skálu. Na některých kamenech je pěkný koberec kvetoucího lišejníku či školka smrčků. Po tradičním hledání ideálního placu si děláme podestýlku, vaříme a hurá na kutě.

Ráno nás vede velká cesta a následně i zelená značka směrem na Kamenec, nejvyšší horu na české straně Novohradek. Na kraji lesa za Pohořím ještě narážíme na památný Zerav v místě bývalé usedlosti a už míříme na vrchol. Sněhu přibývá nejen s nadmořskou výškou, ale i se sílící velikonoční vánicí. Na Kamenci jsou pěkné skalky a soška pankáče vyřezaná ze dřeva.

Opět hledáme hraniční kameny a zanecháváme za sebou bílou stopu v čerstvém sněhu. Po pár kilometrech jdeme kolem dalšího potoka, který má tentokrát jiný charakter. Mezi meandry se nachází pískové a štěrkové plážičky z erodované žuly. Tady již definitivně opouštíme hranici a míříme celkem šupem po lesních cestách do Leopoldova. Odsud, protože máme ještě celkem čas míříme do Pohorské vsi za celkem solidní vánice. Cestou nám zastavuje řidič autobusu a vyhazuje nás na zastřešené zastávce. Domů míříme mimořádně autem, protože táta měl cestu do Kaplice, která se nachází kousek odtud.

Autor: Martin; foto v albu.

 

Výprava do Nevřeňských dolů

Po osmé hodině se střetáváme na konečné třicítky a v sestavě Grizzly, Vojta a Martin se noříme do příměstských lesů. Počasí se vydařilo, a tak můžeme pozorovat sluneční paprsky, které ještě zvýrazňuje mírný opar.

Po kraji lesa a přes Ledce se dostáváme do lesů Nevřeňských, kde si dáváme svačinovou pauzu. Vojtu si oblíbila beruška, která po něm leze skoro celou dobu odpočinku.

Po krátkém přesunu se již dostáváme do lesa plného kráterů, které tu zbyly po povrchové těžbě kaolinu. Hledáme vstup do kaolínového dolu, který zde vznikl na přelomu 19. a 20. století. Za chvíli jsme na místě a vytahujeme baterky.

Nejdřív prolézáme rourou já s Vojtou a vydáváme se na průzkum podzemí. Už předtím jsem koukal na nějaké fotky, jak to tady vypadá, ale ve skutečnosti jsou hlavní síně ještě větší, než jsem myslel. Po chvíli narážíme na jeskynního psa, který si na postroji nese baterku a následně i na jeho majitele, se kterým se dáváme do řeči.

Abychom si odnesli taky nějakou tu fotku zkouším zachytit místní atmosféru na svůj foťák. Ten se však po dvou snímcích úplně vybil a tak čekám na Grizzlyho, který si také prozíravě vzal fotoaparát. Ven se leze hůř než dovnitř, ale za pár minut jsme oba na povrchu.

Kousek opodál zkoušíme všechny možné skoky do dálky. Snožmo popředu i pozadu, trojskok, ….

Zpět se vracíme přes Příšov okolo bečících a mečících stájí a rozdělujeme se s Grizzlym pod Krkavcem.

Autor: Martin; foto v albu.

Pramen Radbuzy a Medvědí hory

K letošní první dvoudence se scházíme před sedmou hodinou. Skoro tradiční sestava, Martin s Vojtou, Majda a Grizzly. Začínáme tam, kde jsme loňskou výpravu skončili. Vagónek nas vyhazuje v Poběžovicích. Lehce pod nulou, ale sucho a chystá se pěkný den.

Přes louky, pole k lesům pod Haltravou. Stoupáme směrem ke Starému Herštejnu. Více tepla a více sněhu, místy i čtvrt metru. Po poledni vylézáme na zříceninu St. Herštejna, která dříve byla nepřístupná. Je jasno, takže máme fajn rozhled.

Procházíme několika zaniklými vesnicemi, se zájmem čteme kolik kde bývalo domů a obyvatel.

Krásnýma zimníma lesama docházíme k prameni Radbuzy. Odpoledne se nachyluje, míjíme Medvědí kámen – samota, kde je něco jako ústav či škola v přírodě.

Lesy Medvědích hor nám otevřely svou náruč při hledání místa na noc. Pod velkou skálou, zhruba 700 m, zastavujeme u velikých vývratů. Pořádná matrace z chvojí – úkol, který děláme až do setmění, ale povedlo se. Kolem sedmé hodiny už zalézáme do spacáků a užíváme si spánku pod širákem.

Ráno nás budí zatažená obloha a drobný sníh. Po osmé už máme sbaleno a vyrážíme do bílých lesů. Šlapání mimo cesty dává zabrat. Míjíme Malý Zvon a stoupáme na Veliký Zvon – 863 m, ale ouha, rozhledna na vrcholu je vojenský objekt, takže výhledů si příliš neužijeme.

Pak už pelášíme a kloužeme se lesníma silničkami ke Karlovo Huti a dál už beze sněhu, skoro jarní krajinou, do Bělé nad Radbuzou, kde nasedáme do vlaku a pádíme domů.

Autor: Grizzly; foťák zapomenut.

Praha – „Plzeň“

V půl sedmé hodiny ráno přijíždí na Smíchovské nádraží rychlík z Plzně. Vyhlížím ostatní, a ještě musím signalizovat průvodčímu, aby nepískal, protože Grizzly to zalomil a nestíhá vylézt z vlaku.

Chceme dojít do Plzně za 24 hodin, ale že to nestíháme je patrné hned při odbočování do Prokopského údolí. V domnění, že jsme odbočku do údolí přešli, se škrábeme nahoru svahem a podél kolejí se vracíme kousek zpět na silnici. Tu následujeme asi kilometr až ke hřbitovu, kde končí. Při přesvědčení, že máme prokopské po pravé ruce stoupáme vyšlapanou cestičkou podél hřbitovní zdi. Otevírají se nám krásné výhledy na rozsvícené velkoměsto.

Dorazili jsme k naučné ceduli a zjišťujeme, že Prokopské údolí je dole v díře pod námi. Bereme to cestou, která má ideální směr, abychom se ještě víc nezdržovali. Po chvíli nás však zastavuje plot opatřený žiletkovým drátem a nápis vojenský prostor. Chvíli jdeme podél plotu a pak skrz sutiny přímo dolů. Podle umístění v lomu to typujeme na nějaký podzemní protiatomový kryt.

V prokopském je spousta prolejzaček a pěkné lomy. Pokračujeme přes přivaděč  a za pražským okruhem strácíme červenou značku. Intuitivně míříme směrem do Radotínského údolí, kde nás vítají cedule zákaz vstupu lom. U vstupu do mramorového lomu máme kliku, protože potkáváme majitele, který nás nechává projít skrz něj. O víkendu se tady netěží a tak si užíváme místní scenérie a hledáme různé druhy odpadního mramoru.

Po troše bahýnka z rozvodněného potoka se plácáme bahnem přes pole do Třebotova. Za ním se napojujeme na červenou značku a míříme na Karlštejn. Grizzlyho už delší dobu tlačí boty, které ještě neměl pořádně prošlápnuté a tak v Mořince prohledává modrý kontejner a vyrábí si kartonové vložky.

Kopec nahoru střídá kopec dolů, ale nejstarší turistická cesta v ČR nás provádí krásnou krasovou krajinou. Před Svatým Jánem už nás stíhá tma a do Berouna se dostáváme docela pozdě. Do Plzně bychom to včas nestihli a ze Zdic jede poslední vlak v půl deváté, takže to balíme a míříme domů. Příští rok to zkusíme znovu a mohlo by se nám to podařit až do Plzně, pokud si zvolíme jednodušší cestu.

Nakonec jsme ušli asi jen 45 kilometrů z plánovaných 110, ale vylezli jsme převýšení překonávající Sněžku, což taky není k zahození.

Autor: Martin; foto v albu.

 

Skautské vánoce 2014

Stejně jako minulý rok jedeme na chatu, která se nachází kousek od řeky Střely(nad jejím přítokem). Z hlaváku je výluka, takže kousek cesty postáváme v autobuse. V Třemošné k nám přistupuje Grizzly a během chvilky už se noříme do oborských lesů.

Cestu známe, takže se příliš nezastavujeme a debatujeme o všem možném. K chatě sbíháme s klukama dolů ze stráně.

Vzhledem k příjemnému počasí vyrážíme ještě na procházku podél Střely. Po troše šplhání ve stráni se dostáváme na most k Hradišti a přecházíme přes řeku. Na obou březích jsou známky bobří pracovitosti. Několik spadlých stromů, další připravené ještě stojí a vyšlapané cestičky na více místech. Vypadá to na pěknou bobří rodinku.

Cestou na vyhlídku ještě spatřujeme na horizontu muflony a snažíme se doskákat po krtčincích co nejdál.

Téměř na každé druhé jedli a každé desáté borovici je pořádný chomáč jmelí. Nejdřív Grizzly, a potom i já lezeme na strom a trháme trošku pro štěstí.

Po příchodu na chatu se ládujeme cukrovím a hrajeme různé hry, zejména myslící. Organizované hraní se však po chvíli mění na dohánění spánkových deficitů, luštění sudoku a křížovek z časopisů, které měly sloužit jako papír na podpal do kamen.

Po dlouhém spánku a ranním vyvalování se rozhodujeme, že půjdeme na Hromnické jezírko. Tady na nás dnes snad poprvé vykukuje večerní slunce skrz mraky.

Od jezírka pokračujeme do Třemošné, kde se odpojuje Grizzly a po chvíli i Verča s Mírou. Do Plzně dorážíme už téměř za tmy a míříme vstříc vyhřátým domovům a teplé sprše.

Autor: Martin; foto v albu.

 

Noční výsadek

V pátek večer se scházíme na klubovnách v celkem překvapivém počtu devíti výsadkářů. Po chvíli čekání na zpožděného šoféra jsou vysvětlena pravidla, zavazujeme si oči. Grizzly nás rozhazuje do tří aut po dvojicích. Snažíme se odhadnout kam asi jedeme podle zatáček, semaforů a tak podobně.

Cestu jsem stratil už někde za pivovarem po první matoucí kličce. Po hodině jízdy jsme vysazeni u na selničce kousek od vesnice a dostáváme indícii. Na té stojí pouze hrad Netřeb. Já jsem na Netřebi už jednou byl, takže máme značně usnadněnou orientaci.

Ve vesnici se nachází rozcestník, který nám potvrzuje, naší doměnku, že v dáli zářící město je Klatovy. Vydáváme se po značce. V lese na pěšinách svítíme, aby jsme ji neztratili. Po silničkách a větších cestách se orientujeme podle tvrdosti povrchu.

Už sme skoro tam, na hřebeni jsou krásně ojíněné stromy, které nám nazpět odrážejí světlo čelovky. Kousek přes les vidíme světélko, to bude asi oheň na hradě. Po pár stech metrech cesty hustým porostem zjišťujeme, že je těch světýlek více a jsou to pouliční lampy z nedaleké vesnice.

Teď už jsme opravdu na hradě. Oheň rozfoukávaný studeným větrem spíše čoudí než hřeje. Čekáme ještě na dvě zbylé skupiny až skoro do svítání a ráno míříme na vlak do nejbližší stanice. Hošani při čekání na vlak dohánějí spánkový deficit a asi se těší na teplou sprchu.

img_20141129_094613.jpg

Autor: Martin

Výprava do Slavkovského lesa

Vstáváme celkem brzy a míříme na autobusák. Scházíme se v sestavě Majda, Vojta, já. Grizzly k nám nastupuje až na Košutce a společně se vezeme až do Bečova.

Nechce se nám jít přes město po silnici, takže to bereme po místní stezce, která je sice pěkně značená, ale lávku  přes teplou už strhla velká voda. Naštěstí je hned vedle železniční most, který je podle vyšlapané cestičky hojně využíván i místními.

Motáme se ve skalnaté stráni naproti Bečovskému zámku, kde je několik vyhlídek do údolí. Po chvíli se stezka odpoutává od údolí a přes drobný kopec nás dovádí až na zelenou značku.

U Bečovských rybníků si dáváme pauzu a zkoumáme drobnou skalku u hráze.

Chceme se vyhnout asfaltu a tak to bereme lesem směrem na kopec Hůrka. Těsně pod vrcholem začíná být svah prudký a občas z něj vystupují čedičové kameny. Na vrcholu bývalé sopky je celkem větrno a výhled na lesy v mlhavém oparu.

Právě vcházíme do bývalého lomu, kde jsou vidět krásné čedičové varhany u Hlinek.

Narazili jsme na bývalou továrnu. Nevíme co se zde zpracovávalo, ale vypadá docela strašidelně. Grizzly to bere zpět na cestu zkratkou přes potok, takže na něj následně musíme čekat asi deset minut.

Stavíme u Rybničné studánky a jdeme se podívat na viklan Dominik. S ním, ačkoliv se zdá pevně ukotvený, se dá snadno pohnout.

V Pile obdivujeme kýčovitou architekturu novostaveb s věžičkami  a míříme směrem na Andělskou horu. Tady už máme lepší výhled, protože opar se částečně rozpustil.

Do Varů vede pěkná cesta, kterou bohužel kazí hluk ze silnice přicházející z Prahy.

Po hodině čekání a klábosení na autobusáku se vezeme příjemně unavení zase zpátky domů.

Autor: Martin, foto ve fotoalbu

 

 

Cyklovýprava podél Berounky

Sraz je na klubovnách až od devíti, protože se sjíždíme z celé Plzně a Grizzly dokonce ze Záluží. Scházíme se v silné sestavě pěti lidí, ale jediný kdo vypadá opravdu jako cyklista je Majda(odd. Střelka). Přes Bukovec míříme k Chrástu a držíme se červené značky.

Těsně před Chrástem vede značka po kraji pole, kde je celkem bahýnko. Já, Tom a Vojta nemáme blatníky, takže se barvíme trochu dohněda.

Za Smědčicemi je u cesty jediná jabloň, ale jablka má skvělá. Odsud sjíždíme k Berounce a dáváme si předčasný oběd u bývalého mlýna.

Za Nadrybami nás vítá pěkný krpál, takže chvíli tlačíme. Za chvilku už zase klesáme k Díreckému potoku, kde dravý sjezd střídá kousek pěšího sestupu. Kus asfaltu mezi golfovými hřišti a jedeme k řece. Štěrková cesta přechází v trávník a ztrácíme kontrolu nad koly. Padám na mokrý trávník a pozoruju Vojtu jak se klouže po břiše, Majda už to taky nezvládá a padá na bok.

Hladina Berounky je po deštích zvýšená zhruba o metr a na některých místech zaplavuje cestu, takže to obcházíme svahem.

Podmáčená jízda přechází v celkem prudkou pěšinu ve svahu. Teď spíš jdeme než jedeme, ale mě se to líbí víc než nějaká silnice.

Na louce si dáváme pauzu a pozorujeme pavučiny, které přenáší vítr po louce. Grizzly se snaží opravit uvolněná řídítka a strhává závit úplně. Vojtovi se postupně začínají uvolňovat kolečka na přehazování a nakonec může jet jen na jeden převod.

Přes Liblín míříme podél řeky Střely až na žlutou. Poslední krpál tohoto dne střídá celkem příjemná rovina. Za svitu červánků sjíždíme do Koryt a k chatě. Celí hladoví se pouštíme do výroby večeře a jdeme na kutě.

Ráno všichni kromě mě vyspávají, takže vyrážíme až někdy v půl jedenácté. Byli jsme s Grizzlym přehlasováni, takže jedeme skoro celou cestu po silnici. Naštěstí na okreskách není příliš velký provoz.

Stavujeme se u Grizzlyho doma v Záluží, kde nás jeho hodná žena vítá buchtou.

Přes les se vezeme ke Kameňáku a rozprcháváme se každý svým směrem.

Autor: Martin, foto ve fotoalbu


 

Výprava Sedmihoří

Září

Na nádraží se scházíme v mimořádně početné sestavě pěti lidí a jednoho vořecha. Jedeme ultramoderním a ne příliš praktickým rychlíkem do Stříbra. Odtud nás vede modrá značka celkem pěknou přírodou podél říčky Úhlavky a přiléhajících lesů.

V Kladrubech u kláštera si dáváme svačinovou pauzu pod obří osikou. Dále pokračujeme stále podél říčky a cestou míjíme další majestátní stromy.

Berný chytá na louce myš.

Malebné údolí trochu kazí hukot dálnice, ale ten po pár kilometrech utichá.

Oběd si dáváme na tábořišti u přítoku a sundáváme boty, abychom si osvěžili nohy.

Zastavujeme v bývalém žulovém lomu, který podle cedule patří Alchymistovi. Zkoušíme se vyšplhat na drobnou skalku, ale skála se nám rozpadá pod rukama. V lomu je jezírko černé barvy, z něhož vytéká drobný potůček.

Po kratším úseku rozpálené silnice se konečně dostáváme do Sedmihoří. Hned na kraji lesa je studánka, takže doplňujeme zásoby vody.

Odbočili jsme směrem ke kamenným mísám. Není to tady žádný zázrak, ale dobře se v nich sedí.

Zakempili jsme poblíž rašelinné strouhy někde v srdci sedmihorských lesů.

Ráno se zahříváme výstupem na hřeben posetý oválnými balvany. Cesta vede přes několik oplocenek a jejich přelézání je se psem docela sranda.

Do Horšáku na nádraží už sledujeme žlutou značku, která je téměř z poloviny po asfaltu. Docházíme do místního zámeckého parku, který sice není celý udržovaný, ale jsou tu krásné stromy všech možných druhů.

Cesta vlakem nám rychle utíká, a už vymýšlíme, kam se vydat příště.

Autor: Martin; fotky ve fotoalbu

 


 

Puťák 2014

Rychlebské hory a Kralický Sněžník.

Ráno prvního dne čekám v Přelouči na nádraží až přijede vlak, ve kterém už sedí ostatní. Hned jak přestanou pískat brzdy začne pískat Grizzly a já vím kam se mám cpát. Nakonec se scházíme v sestavě Vojta, Grizzly, Pepa, Majda (odd. Střelka) a já. Bez větších problémů se dostáváme do Javorníku, který je takovou branou do Rychlebských hor. Je celkem dost hodin, a tak se dáváme do jídla na lavičce před informacemi. Jsou tady krásné stromy a výstavka bludných balvanů, které k nám přinesl kontinentální ledovec ze Švédska. Pokračujeme pod zámkem a cestu nám zpestřuje troubení klaksonů aut se svatebčany.

Na úpatí kopce se kocháme polskou zeměplackou. Na drobných kopečkách se líně otáčejí větrníky a slunce zvýrazňuje plochu umělých jezer.

Po celkem prudkém stoupání se nám otevírá podobný výhled. Přibyly k němu okolní skalky a část Jeseníků. Na vřesu lítají čmeláci opojení nektarem a teplými večerními paprsky.

Spíme na ostrůvku suchého lesa mezi potůčky a bažinami.

Cestou na Borůvkovou horu okolo nás frčí dolů z kopce cyklista. Asi s pětiminutovým zpožděním za ním uhání pes, který to po chvíli vzdá a pádí zpět. O pár minut později už jde se svým druhým páníčkem celý udýchaný.

Já s Vojtou čekáme na rozcestníku pod Borůvkovou a hlídáme baťohy, protože je celkem neprůhledná mlha. Ostatní se kochali občasnými dírami v hustém mraku. Cestou dolů potkáváme bandy polských turistů vybavených fofrklacky a svítivým oblečením kteří míří na vrchol z parkoviště.

Na vrcholu Trojaku jsou krásné skály, na které se pěkně leze. Z jejich vrcholů se nám poprvé otevírají výhledy do Klodzka a na Kralický Sněžník.

Zacházku do Polska si protahujeme o drobné bloudění a hledání skalních útvarů, které snad ani neexistují.

Vedle cesty dřepí kotrč, takže o sytou večeři máme postaráno.

Spíme u nějaké lesnické chaty nad klokotajícím potokem s žaludky nacpanými kotrčovou polívkou.

Na další den jsme si řekli, že dnes by byly vhodné křemenáče. Vylézáme na hřeben a hned čtyři nacházíme.

V pozdním odpoledni sestupujeme z Pekla k Nýznerovským vodopádům, které jsou krásné, ale taky celkem frekventované. Potok si razí cestu mezi skalami a vytváří celkem hluboký kaňon.

Při další cestě se s bráchou pouštíme do věštění a plánujeme si místo, kde to zapíchnem. „Bude tam rovný plácek, potok, ohniště, skála, pramen a ještě by tam mohla být jeskyně.“ Majda se naší podivné předpovědi směje, ale o chvíli později dorážíme na místo, které našemu popisu téměř odpovídá. Po průzkumu skalních stěn nacházíme i jeskyni, kde by se dva lidé klidně mohli vyspat.

Ráno vyrážíme podél potoka do sedla Tři studánky. Potok je plný různých kaskádek a drobných vodopádů.

U studánky dáváme pauzu a vylézáme závěrečný výstup do sedla a na Lví horu. Při sestupu přes paseku se před námi otvírá výhled na Šerák.

Okolo lomu pádíme k jeskyním Na Pomezí, kde ještě v pohodě stíháme prohlídku. Odsud pokračujeme do Lipové, kde nakupujeme pár housek. Nic moc jiného tady nemají na výběr, protože to byl jediný otevřený obchod v celé vesnici.

Na místo dorážíme za šera a na oheň je čas až ráno.

Ráno brácha nachází paroh od jelena zahrabaný v břehu zurčícího  potůčku.

Cestou na smrk jdeme s Vojtou bosky, protože máme před sebou příjemnou cestu i celkem teplé počasí.

Téměř na Smrku se ládujeme borůvkami. O kousek dále narážíme na ceduli porost chemicky ošetřen a přestáváme mít na další borůvky chuť. Naštěstí následně zjišťujeme, že brigádníci stříkají jen špičky stromků. Na hřebeni jsou výhledy do Slezska, Moravy a Klodzka.

Vítr přinesl chladnější vzduch a drobný deštík. Dáváme si pauzu pod stromem a jdeme se kouknout do Puzscy. Grizzlyho ani Pepu polský prales příliš nezaujal, ale mě připadal skvělý. Nebyly tu žádné třísetleté stromy, ale pěkný smíšený lesejk s hustým podrostem.

Pelech si budujeme kousíček pod hřebenem nad prameništěm potoka. Okolo jdoucí zvířecí stezky jsou často využívané, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní uši v noci. Drobný šramot a křupání větviček neprozradili původce zvuku. Až když se jelení stádečko přiblížilo na pár desítek metrů byl slyšet dusot kopyt.

Stoupáme hustou mlhou do sedla pod Kralickým Sněžníkem. Stoupáme stále výš a mlha se pomalu rozplývá v čerstvém větru vanoucím z údolí. Pozorujeme roztrhané mraky pádící z Česka do Polska a užíváme si pěkného výhledu. S výhledem bohužel přibývají i davy turistů a Sněžník vypadá jako velké mraveniště.

Cestou dolů se zastavujeme na skále, která je porostlá lišejníkem vesele zelené barvy.

Přecházíme prameniště jednoho z přítoků horní Moravy. Napočítal jsem šest drobných potůčků na zhruba půl kilometru cesty.

Na večer se rozhlížíme z dřevěné rozhledny na Klepáči. Sluneční paprsky prosvítají mezi mraky a zvýrazňují polská políčka a vesnice.

Večer nacházíme ubikaci u studánky a chaty s ohništěm. Obloha se vyjasňuje, pozorujeme hvězdy a užíváme si poslední teplo z dohořívajícího ohně.

Ráno je celkem chladivé. Můj nepřesný teploměr ukazuje necelé čtyři stupně, což je na naše uleželé spacáky docela zátěž. Vojta říká, že konečně neleží na kořenu, takže ho místo otlačených zad probudil chlad.

Cestou pozorujeme mlhu, která se válí nad Králíkama.

Musíme podniknout drobnou zacházku, protože silnice je uzavřena kvůli nějaké vojenské předváděčce. Grizzlyho to celkem vytáčí, ale po chvíli se přestane dohadovat se securiťákama a jdeme jinou cestou.

Z Králíků už vyrážíme směr dom a čteme Nejkrásnější sbírku od Nevrlého.

Autor: Martin; fotky ve fotoalbu